novinka_doziti - Česká společnost pro mechaniku, z.s.

ČSM: CZ » Úvod » novinka_doziti

Profesor Cyril Höschl se dožívá devadesáti let.

Narodil se 6. dubna roku 1925 v Klatovech. Pochází ze staré německé rodiny, která přišla do Klatov před více než třemi sty léty. Jeho prababička byla Řekyně, jeho praděd byl malířem a řezbářem v Klatovech. Jeho děd byl malířem a otec knihkupcem a nakladatelem.

S rodiči se záhy přestěhoval do Prahy, kde vystudoval prestižní chlapeckou reálku (pozdější reálné gymnázium) v Praze – Holešovicích. Po válce se krátce angažoval ve Svazu vysokoškolského studentstva a začal studovat na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT, obor strojní. Pracoval jako pomocný a později řádný asistent v Ústavu vodních strojů a strojního chlazení u prof. Jaroslava Hýbla. Studia zakončil roku 1949.

Ve svých dvaceti pěti letech, kdy už měl vlastní rodinu, byl povolán do vojenské základní služby. Neprošel prověrkami a byl odvelen do Pomocného technického praporu (PTP) ve Svaté Dobrotivé. Říkával, že to nebyla zdaleka taková úsměvná idyla, jak ji líčí Miloslav Švandrlík. Odtud vedla cesta do civilu po skončení dvouleté služby jen přes Jáchymovské doly. Po návratu r. 1951 nastoupil do útvaru hlavního konstruktéra závodu ČKD-Sokolovo v Libni. Tam se záhy vypracoval na uznávaného specialistu pro vyšetřování příčin poruch a jejich odstraňování. Jeho největším úspěchem bylo, když se mu podařilo (ve spolupráci s Ing. Vladimírem Markem, pozdějším hlavním metalurgem) obhájit tehdejší vedení závodu nařčeného ze sabotáže výroby převodových skříní pro tanky T34, a to proti názorům armádních a sovětských expertů. K tomuto úkolu musel být prověřen, a tak se dočasně zbavil stigmatu politicky nespolehlivého pracovníka. Proto se pak mohl roku 1956 účastnit konkurzu na Vysoké škole strojní (nynější Technická univerzita) v Liberci, kde byl ustanoven docentem a později profesorem. Tím zároveň vyřešil naléhavý bytový problém své rodiny.

Jako vysokoškolský pedagog získal pověst přísného, ale zároveň velmi oblíbeného učitele. Stávalo se, že studenti na jeho přednáškách na konci semestru spontánně vstávali a tleskali. V období let 1961 až 1965 zastával funkci prorektora pro vědu a výzkum, 1966 až 1970 funkci děkana strojní fakulty. Pro svou angažovanost v reformním hnutí roku 1968 byl však nucen školství opustit. Asi po roce existenční nejistoty se mu podařilo najít asyl v Ústavu termomechaniky ČSAV (nyní Akademie Věd ČR) v Praze.

O svých životních osudech poutavě rozpráví profesor Höschl v jednom z pořadů Českého rozhlasu 2. Záznam je v archivu CR2 zde

Höschlovy odborné aktivity, často zaměřené na spolupráci s průmyslem, dokumentuje 37 výzkumných a 23 technických zpráv, 98 článků ve sbornících a odborných časopisech, z toho 13 zahraničních, dále jedna celostátní učebnice, vysokoškolská skripta a několik monografií, jichž je autorem, spoluautorem nebo překladatelem. V šedesátých letech byl literárním recenzentem časopisu Applied Mechanics Reviews. Přispěl rovněž mnoha pojednáními do Bulletinu České společnosti pro mechaniku. Roku 2000 redigoval objemnou knihu Historie ČKD a rodiny Kolbenů, kterou vydal závod ČKD-DIZ jako svou reprezentativní publikaci.

Jeho pedagogických schopností využil Ing. Vladimír Václavík, který v Domě techniky ČS VTS Praha organizoval výukové semináře ze stavby strojů. Když ho profesor Höschl upozornil na svůj zákaz pedagogického působení, odpověděl: „Já nic nevím a Vy mi nic neříkejte.“ A tak mohl profesor Höschl – za tichého souhlasu vedení Ústavu termomechaniky – uspořádat 22 seminářů a k nim vydat stejný počet skript. Tyto texty jsou dodnes aktuální a čtivé – po celkové revizi byly převedeny byly převedeny do formátu pdf a jsou k dispozici na webových stránkách Společnosti

Profesor Höschl byl po mnoho let členem redakční rady nyní již zaniklého časopisu STROJÍRENSTVÍ, byl členem redakční rady STROJNÍCKÉHO ČASOPISU vydávaného v Bratislavě, byl vyznamenán zlatou plaketou Františka Křižíka AV ČR, zlatou plaketou Technické university v Košicích, kde byl jmenován čestným členem vědecké rady tamní strojní fakulty, Čestnou plaketou Čs. společnosti pro mechaniku a Pamětní plaketou strojní fakulty TU v Liberci. Obdržel též medaili Asociace strojních inženýrů s portrétem Leonarda da Vinciho. Roku 2010 mu Hlávkova nadace udělila svou medaili.

Vědeckou hodnost doktora technických věd mohl obhájit až v roce 1990. Tehdy byl také zvolen předsedou vědecké rady Ústavu termomechaniky AV ČR, kde působil po dvě volební období. Významnou částí publikací profesora Höschla jsou příspěvky, která po léta píše a uveřejňuje v Bulletinu České (dříve Československé) společnosti pro mechaniku. Jsou to s erudicí, nadhledem a lehkou rukou psané eseje věnované významným vědeckým osobnostem, historii mechaniky a matematiky, mechanickým paradoxonům, chytákům, a neočekávaným vysvětlením některých dějů kolem nás. Samy názvy příspěvků slibují zajímavé čtení.

O dvou metodách řešení úloh z mechaniky. Dynamika a kulečník. O práskání bičem a chytání ryb na udici. O společném základu numerických a analytických metod teorie pružnosti. Jak daleko je dnešní mechanika od Babylonské věže? O rázovém namáhání těles. Odkaz Barrého de Saint-Venanta dnešku. O jednom paradoxu v mechanice tuhých těles. Rozumějí fyzikové klasické mechanice? Elastická stabilita z hlediska statiky a dynamiky. České vysoké školy na přelomu tisíciletí. O jednom experimentu barona Eötvöse. Theodor von Kármán a vlnění v elasticko-plastických tělesech.

Lehký styl, s nímž jsou tyto příspěvky psány, nikdy není na úkor matematické korektnosti výkladu. Pro publikované články je charakteristická snaha autora přijít věcem na kloub.

Profesor Höschl umí s lehkostí skloubit inženýrský pohled na zkoumané téma s rigorózním matematickým přístupem. Na svých postupech čtenáři ukazuje, jak inženýrská intuice a zdravý selský rozum jsou nutným předpokladem k úspěšnému řešení úlohy. Ne však postačujícím, jak je vidět na složitých nelineárních a časově závislých úlohách mechaniky kontinua, kde získané výsledky jsou často v rozporu s intuitivními očekáváními.

Články uveřejněné v Bulletinu Společnosti se staly podkladem pro knižní vydání. Publikace, Höschl, C.: Eseje o mechanice. Nakladatelství Bor, Liberec, 2009, ISBN 978-80-7372-455-9, byla vydána s finanční podporou Technické univerzity v Liberci.

Profesor Höschl a písemná komunikace

Profesor Höschl si se svými spolupracovníky často a rád dopisoval. Byly to krásné a stimulujíci dopisy ve formě malých esejů na rozličná témata – od osobních až po odborná. Často začínal své dopisy citátem.

Když potřeboval některému ze svých kolegů v neoficiálním posudku vytknout nějaký odborný prohřešek a zároveň kolegu povzbudit, aby neklesl do malomyslnosti a pokračoval v nastoupené cestě, tak například použil citát z Kiplinga.

There we met with famous men
Set in office o'er us.
And they beat on us with rods—
Faithfully with many rods—
Daily beat us on with rods—
For the love they bore us!
…
And we all praise famous men—
Ancients of the College;
For they taught us common sense—-
Tried to teach us common sense—
Truth and God's Own Common Sense
Which is more than knowledge!

Rudyard Kipling, Stalky & Co. Tuto úvodní báseň, k autobiografické knize Stopka a spol., mistrně přeložila Pavla Moudrá.

Ing. Josef Heřt, dlouhodobý spolupracovník profesora Höschla, dával k lepšímu tuto historku o dopisování. Profesor Höschl poslal Ing. Heřtovi několik dopisů s oslovením Vážený pane kolego. Ing. Heřt ve svých odpovědích začínal oslovením Vážený pane profesore. Hra se opakovala několikrát a tak se Ing. Heřt osmělil a v dalším dopise profesora Höschla oslovil Vážený pane kolego. Následující Höschlova odpověď prý začínala oslovením Vážený pane inženýre.

I autor tohoto příspěvku si s profesorem Höschlem vyměnil mnoho dopisů a e-mailových zpráv. Jeden z jeho dopisů, který následoval po jakési rozpačité diskusi na společenské téma, začínal citátem básně Františka Gellnera.

A končil větou:

Před léty, při příležitosti „remasterování“ Höschlových starých vinilových desek a jejich převodu do mp3 formátu, jsme si povídali o muzice. Osobní rozhovor pak profesor Höschl doplnil následnou e-mailovou zprávou.

Za mlada (za středoškolských studií) jsem se učil na housle. Mým učitelem (a doživotním přítelem) byl zakladatel a primarius Českého noneta Emil Leichner, emeritní profesor konservatoře v Rize, později také člen rozhlasového orchestru a profesor konservatoře v Praze. (Jeho syn stejného jména působí dnes jako profesionální klavírista.) S ním jsem měl možnost diskutovat o klasické i moderní hudbě. Mimo to jsem se trochu naučil hrát i na klavír. Pak jsem obou nástrojů zanechal – během vysokoškolských studií a vojenské služby jsem neměl příležitost se jim věnovat a ani později jsem se k tomu nevrátil. Můj vkus se dá popsat tak, že se mi líbí jakákoli hudba (a jakékoli jiné umění), které nějak člověka kultivuje. Mám třeba velmi rád neworleánský jazz, ale nemám rád ani rock ani pop (prostě nic z toho, co dnes většina mladých považuje za "hudbu"). Miluji období baroka, klasickou i romantickou hudbu, zbožňuji mannheimskou školu, Beethovena, Schuberta a Schumanna, Mendelssohna-Bartholdyho, impresionisty (Debussiho kvartet!), Berlioze, jehož vlastnoručně psané paměti mne velmi zaujaly, Gounoda, a ovšem Janáčka, Dvořáka, Smetanu, Fibicha atd., ale také Rachmaninova, Prokofjeva, něco z Šostakoviče, Chopina (ale jen v podání citlivých klavíristů, nesnáším například Pogoreliče a zbožnuji Ivana Moravce, kterému říkám klavírista - myslitel). Neuzavírám se ani soudobé hudbě, ale právě k té mi otvírají dveře partitury, např. Aloise Háby. To jsem vypsal jen zlomek - zkrátka nemám zvláštní selektované "oblíbence". V Liberci jsem byl členem poradního sboru pro koncertní činnost při Parku kultury a oddechu. Měl jsem tak možnost ovlivňovat, které orchestry, soubory, sólisty pořadatel do Liberce pozve, a také s jakým programem oni vystoupí.

Psychiatr profesor Cyril Höschl, v knize Cyril Höschl, Kde bydlí lidské duše, kterou na základě rozhovorů s ním sepsal Jeroným Janíček a vydal Portál, 2004, ISBN 80-7178-954-2, mimo jiné též vzpomíná na své dětství a dospívání, a o svém otci, o „našem“ profesoru Cyrilu Höschlovi, na různých místech této knihy říká:

… mám z otce doživotní mindrák, že se nikdy nenaučím matematiku jako on … otec četl krásnou literaturu v pěti jazycích. … U otce jsem si nejvíce cenil toho, že byl nesmírně zdrženlivý ve svých projevech, on nebyl emotivní, nikdy neřval, nikdy se nijak nehádal. Ale když se naštval nebo zatrpkl, tak hluboce … když otec někomu něco slíbil, vždycky to udělal … Otec měl větší úctu k řádu věcí, fyzikálním zákonům a také měl tendenci myslet si, že něco podobného by mělo platit i ve společnosti. Zároveň byl velkým milovníkem poesie. Měl rád Františka Gellnera, Viktora Dyka, Jaroslava Seiferta, což bylo zvláštní, neboť byl svým myšlením inženýrský typ … od tatínka jsem převzal úctu k matematickému formalizmu, jakožto jednoduchému způsobu, jak vyjádřit složité věci. … Dále jsem od otce převzal „kouzlo poezie“ jakožto něčeho, co může osvětlit jinak neosvětlitelné věci. … A pak tu bylo i otcovo fyzikální myšlení, protože on každému problému chtěl přijít na kloub a nedal pokoj, dokud ho nevyřešil.

Není překvapující, že synův pohled na otce není jiný než ten, který máme my, dlouholetí spolupracovníci.

Přejeme vše nejlepší.

M. Okrouhlík

ČSM

Česká společnost pro mechaniku, z.s.

Odkazy

Profesor Cyril Höschl se dožívá devadesáti let.

Profesor Höschl a písemná komunikace