Smuteční oznámení - Česká společnost pro mechaniku, z.s.

ČSM: CZ » Úvod » Smuteční oznámení

Profesor Dr. Ing. Ivo Babuška, DrSc., dr. h. c. mult. (1926–2023)

Profesor Dr. Ing. Ivo Babuška, DrSc., dr. h. c. mult. (1926–2023)

Ivo Babuška se narodil 22. března 1926 v Praze v rodině známého architekta a stavitele Milana Babušky. Pokusíme se přiblížit hlavní časové úseky jeho plodného života. Po druhé světové válce Ivo studoval stavební inženýrství na Českém vysokém učení technickém a v roce 1949 získal titul Ing. Pod vedením svého školitele profesora Františka Faltuse pokračoval ve studiu a v roce 1951 získal titul Dr. tech. (Ph.D.). Poté se Ivo věnoval studiu matematiky v Ústředním ústavu matematickém v Praze jako postgraduální student profesora Vladimíra Knichala.

Rok 1952 přinesl reorganizaci československé vědy a vysokoškolského vzdělávání. Pro Iva Babušku to znamenalo, že se stal pracovníkem Matematického ústavu ČSAV v Praze (v současné době se ústav nazývá Matematický ústav AV ČR). V roce 1955 získal Ivo vědeckou hodnost CSc. (Ph.D.) v matematice a v roce 1960 hodnost DrSc. V letech 1955 až 1968 byl vedoucím oddělení konstruktivních metod matematické analýzy tohoto ústavu.

V tomto období začala výstavba vltavské kaskády, jejímž jedním článkem byla 91 metrů vysoká orlická přehrada. Matematická úloha spojená s technologií stavby bylo řešení nelineární parciální diferenciální rovnice. Ivo Babuška vedl skupinu pracovníků, kteří navrhli způsob řešení a provedli všechny výpočty na mechanických stolních kalkulačkách. Jiná výpočetní technika nebyla v té době v Československu dostupná. Všechny potřebné výpočty zabraly tři roky. Celá záležitost měla ještě jeden důsledek: při řešení úlohy vznikla celá řada doktorských disertací a současně i první generace českých výpočtových matematiků.

V roce 1956 Ivo Babuška založil časopis Aplikace matematiky, který pod názvem Applications of Mathematics vychází dodnes. Letos vychází už 68. ročník. S dalšími spolupracovníky položil základy pro sérii vědeckých konferencí EQUADIFF (Conference on Differential Equations), které se i v současnosti konají s periodou 4 roky v Praze, Bratislavě a Brně.

V roce 1961 Ivo publikoval překvapující zjištění, zvané dnes Babuškův paradox. Ukázal, že když použijeme klasický model ohybu tenké desky, pak zatížená kruhová prostě podepřená deska se prohne podstatně jinak než stejně zatížená a stejně podepřená mnohoúhelníková deska, ať je jakkoli blízká k původnímu kruhu.

Zajímavý projekt, řešený Ivem Babuškou a jeho spolupracovníky v šedesátých letech, bylo matematické a výpočtové modelování relaxace reziduálních napětí v průběhu tepelného zpracování tlustostěnných ocelových válců pro Škodu Plzeň. Takový válec byl pak použit jako vnější plášť reaktoru v první československé jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích.

Českoslovenští vědci v té době jen výjimečně od státních orgánů dostávali souhlas s dlouhodobými studijními a přednáškovými pobyty na Západě. Ivo Babuška takový souhlas získal a na plánovaný roční pobyt na University of Maryland v College Park odcestoval i s rodinou na konci srpna 1968. To už bylo Československo obsazeno vojsky Varšavské smlouvy.

Na University of Maryland se Ivo věnoval zejména různým aspektům metody konečných prvků, která se v té době začala slibně rozvíjet. Způsob Ivovy vědecké práce by se dal popsat celkem jednoduše. Byl zdrojem spousty nápadů. Nápadů měl tolik, že nebyl sám schopen ověřit správnost všech, zejména pak zjistit pomocí výpočetních experimentů, zda nápady v praxi budou dobře fungovat nebo ne. To jsem poznal už za několik let práce v Babuškově oddělení Matematického ústavu v Praze. Jeho nápady se tedy zabývali pracovníci jeho oddělení a dováděli je k závěrečnému rozhodnutí: není to pravda, zapomeneme na to, nebo je to pravda, formálně přesně to dokážeme, podpoříme numerickým příkladem a pošleme k publikaci. U takových publikací se Ivo většinou ani neucházel o spoluautorství, měl radost, že se podařilo dokázat nějakou novou vlastnost, třeba metody konečných prvků.

Takový způsob práce ovšem jako osamocený badatel nemohl v Marylandu uplatnit. Zařídil proto u svých amerických nadřízených pro mou ženu (také numerickou matematičku) a pro mě roční pobyt na University of Maryland ve školním roce 1969–1970. Odjet na roční zahraniční pobyt v roce 1969 ještě nebylo příliš obtížné, a tak jsme s Ivem a jeho rodinou strávili rok plný práce i poznávání amerického světa. Později se Ivova situace stabilizovala: získal doktorské studenty, kteří s ním při zkoumání metody konečných prvků spolupracovali. Celkem Ivo vychoval kolem 40 Ph.D. studentů z nejrůznějších zemí světa.

V roce 1970 spoluzaložil Finite Element Circus, neformální pravidelná vědecká setkání o metodě konečných prvků, která se na různých místech konala dvakrát ročně po více než 30 let. Po dobu „normalizace“ Ivo udržoval vědecký styk s kolegy v Československu a po roce 1989 začal do Československa a Česka jezdit, zejména na vědecké konference. V roce 1994 založil společně s Českou společností pro mechaniku a Jednotou českých matematiků a fyziků cenu pro mladé vědecké pracovníky, kterou finančně podporoval z vlastních prostředků. Cenu nyní spravuje nadace, kterou Ivo obdaroval.

„A podepíšete se pod ten projekt?“ byla oblíbená otázka Iva Babušky dobře známá mezi účastníky konferencí a seminářů. Ze své zkušenosti věděl, že nestačí modelovat reálné procesy na počítači, ale že je nesmírně důležité umět posoudit kvalitu získaných výsledků. Proto rozvíjel obecný koncept validace a verifikace, který se ujal ve vědeckém a technickém počítání v 90. letech.

V roce 1995 Ivo Babuška odešel z University of Maryland do důchodu, ale ještě v témž roce přijal místo vědeckého pracovníka a profesora v Institute for Computational Engineering and Sciences (dnes Oden Institute) na University of Texas v Austinu. Ve své plodné vědecké práci tu pokračoval ještě 23 let a v roce 2018 odešel do důchodu ve věku 92 let.

Ivovy vědecké aktivity byly velmi všestranné. Získal velké množství čestných titulů, medailí a čestných členství ve vědeckých společnostech v řadě zemí světa. Mezinárodní astronomická unie po něm pojmenovala planetku č. 36060. Připomeňme ještě medaili De Scientia et Humanitate Optime Meritis, nejvyšší vyznamenání, které udílí Akademie věd České republiky, jež mu byla udělena v roce 2005.

Profesor Ivo Babuška výrazně ovlivnil rozvoj vědy v oblasti matematiky a mechaniky. Kromě toho ovlivnil životní dráhy řady matematiků v Česku i v zahraničí. Věnujme mu tichou vzpomínku.

Karel Segeth, Praha květen 2023

Vzpomínka na prof. Ing. Jiřího Šejnohu, DrSc., FEng.

Profesor Jiří Šejnoha se narodil 2. 8. 1939 v Nové Pace.

V roce 1961 dokončil studium na Fakultě stavební ČVUT v Praze. Poté odešel do praxe, pracoval v Pozemních stavbách Praha a Pražském projektovém ústavu. V roce 1964 nastoupil na Katedru stavební mechaniky Fakulty stavební ČVUT jako odborný asistent. Vědeckou hodnost CSc. získal v roce 1968, habilitoval se v roce 1974. V roce 1983 získal hodnost DrSc. a následujícího roku byl jmenován profesorem.

V období 1987 až 1999 byl vedoucím Katedry stavební mechaniky, v letech 1998 až 2000 byl prorektorem ČVUT pro výstavbu. V období 2005 až 2011 byl vedoucím Centra integrovaného navrhování progresivních stavebních konstrukcí CIDEAS. Byl členem vědeckých rad fakulty, ČVUT, Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, členem komisí pro obhajoby disertačních prací, habilitačních komisí a komisí pro jmenování profesorem, působil v oborových radách doktorského studia a v redakčních radách časopisů České stavebnictví a Building Research Journal.

Byl členem České společnosti pro mechaniku, International Society for Computational Engineering. V roce 1998 byl zvolen členem Inženýrské akademie ČR. Byla mu udělena Felberova medaile, Cena rektora ČVUT, Medaile ministra školství, Medaile prof. Bažanta za vědeckou činnost a Medaile prof. Rektoryse za pedagogickou činnost. Přednášel na zahraničních univerzitách, např. RWTH Aachen, University of Wisconsin Milwaukee, College of Engineering Odense, Rensselaer Polytechnic Institute Troy. Je autorem více než 250 článků v prestižních časopisech a příspěvků na konferencích. Prof. Šejnoha je autorem nebo spoluautorem 7 monografií, mj. je spoluautorem knihy Numerical Methods in Structural Mechanics (Thomas Telford, U.K. a ASCE Press, USA).

Odešel uznávaný odborník v oboru nelineární mechaniky, mechaniky kompozitů a spolehlivosti konstrukcí. Odešel vynikající učitel, vynikající vědec, vynikající inženýr. Je mnoho vynikajících učitelů, vynikajících vědců, vynikajících inženýrů, ale je jen málo vynikajících učitelů, vědců a inženýrů současně. Jiří Šejnoha k této nepočetné skupině nepochybně patřil a patřit bude i nadále.

Jako kantor se zasloužil významnou měrou o výchovu špičkových stavebních inženýrů. Dokázal věci složité sdělovat jazykem jednoduchým a všem srozumitelným. Mladou generaci miloval a měl pochopení pro výstřelky mládí. K vynikajícím výkonům mu stačila jen tabule a křída a to nejdůležitější - učitelské nadání.

Jiří Šejnoha byl a zůstane uznávaným vědcem mimo jiné i proto, že patřil k těm vzácným lidem, kteří dokázali pozorně naslouchat druhým a na úrovni s nimi diskutovat – a to vše i v situacích, kdy s řešenou problematikou nebyl detailně obeznámen. Měl schopnost okamžitě zařadit nový poznatek do souvislostí, které znal.

Byl zkušeným inženýrem, který úspěšně projektoval, konzultoval a někdy i vlastnoručně budoval. Uměl navrhnout jednoduchá a srozumitelná řešení. K ověření složitých výpočtů mnohdy nepotřeboval výpočetní programy, stačil mu papír, tužka, kalkulačka a hlavně inženýrský cit. Mimo jiné vytvořil unikátní metodiku navrhování stěnových systémů a zasloužil se tak o to, že panelové budovy, mnohými tolik zatracované, vykazují mimořádně vysokou trvanlivost.

Jiří Šejnoha vždy důsledně propojoval své učitelské, vědecké a inženýrské poslání. A vždy na něm bylo vidět, že ho to vše také baví. Toto nadšení dokázal přenést i do svého okolí. Kdo v tomto okamžiku nabyl přesvědčení, že Jiří neznal nic jiného než práci, mýlí se. K jeho schopnostem totiž patřilo i umění dobře si zorganizovat čas. Proto mu nedělalo problém najít si volné chvíle pro svou rodinu, sport a hudbu i pro odpočinek na své chalupě.

Jiří Šejnoha byl a v našich myslích zůstane i nadále především dobrým člověkem. Získal si značný respekt a měl přirozenou autoritu. Nezištně dával rady a lidé mu za to byli vděčni, měli ho zkrátka rádi. Není proto divu, že v období po listopadu 1989, kdy po létech centrálního řízení se na vysokých školách konstituovaly akademické orgány, se Jiří stal prvním předsedou Akademického senátu Fakulty stavení ČVUT v Praze.

Tyto řádky by tak především měly být oslavou života dobrého člověka, kterému mnozí z nás vděčí za mnohé.

Čest jeho památce!

Praha, červen 2023

prof. Jiří Máca
děkan Fakulty stavební ČVUT v Praze
vedoucí Katedry mechaniky

Ohlédnutí za profesorem Miroslavem Škaloudem

Nový rok 2023 začal smutnou událostí, když nás 23. ledna opustil profesor Ing. Miroslav Škaloud, DrSc., dr. h. c. (mult.), zakládající člen Inženýrské akademie ČR a vážený celoživotní kolega pracovníků Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR. Uplynulo sedm let od chvíle, kdy profesor Vladimír Křístek přál v tomto bulletinu profesoru Škaloudovi k osmdesátým pátým narozeninám pevné zdraví a mnoho dalších úspěchů. Při té příležitosti podal i výběrový výčet výsledků, kterých profesor Škaloud ve své vědecké kariéře dosáhl, (viz Bulletin ČSM 3´15), zejména počty publikací. Jeho velmi plodný život je lemován mnoha dalšími aktivitami a úspěchy, které nelze všechny na pár stránkách ukázat.

Zopakujme jen základní životopisné údaje. Miroslav Škaloud se narodil 25. října 1930 v Turnově. Po ukončení turnovského reálného gymnázia vystudoval Vysokou školu inženýrského stavitelství ČVUT a nastoupil v roce 1955 do interní vědecké aspirantury ÚTAM ČSAV. Kandidátskou disertační práci úspěšně obhájil v roce 1959 a stal se vědeckým pracovníkem ÚTAM. Po habilitaci v roce 1963 obhájil doktorskou dizertační práci (DrSc.) v březnu 1970 a v květnu 1990 byl jmenován profesorem ČVUT v Praze. Práci v ÚTAM ukončil 31. prosince 2018.

Profesor Škaloud je právem považován za předního představitele teorie konstrukcí a tvůrce české školy stabilitního výzkumu, kterému zasvětil celý život. Již jeho první výzkumné projekty, iniciované profesorem Františkem Faltusem, přinesly výsledky, které se staly základními monografiemi v oboru. Miroslav Škaloud prozíravě zaměřil svou pozornost na chování tenkých stěn v pokritickém stavu, což mu otevřelo cestu do světa. Uskutečnil tři dlouhodobé pobyty u významných vědců - u profesora Charlese Massonneta na univerzitě v belgickém Liège (1962–1963) a později ve Velké Británii u profesora Kenetha C. Rockeyho na univerzitách ve Swansea (1966–1967) a v Cardiffu (1968–1969). Po návratu z Velké Británie založil v ÚTAM vlastní oddělení stability tenkostěnných konstrukcí a úspěšně ho vedl více než třicet let. Snažil se přitom rozvíjet v maximální míře mezinárodní spolupráci i reagovat na aktuální problémy inženýrské praxe. Výzkumná témata využil pro výchovu vlastních aspirantů, u kterých podporoval v tehdejší době nesnadno realizovatelné zahraniční stáže.

Výsledkem výzkumu tenkých stěn upnutých do pásů a zatížených smykem byla teorie Rockey-Škaloud, která významně posouvala dosavadní poznání a promítla se i do norem. Stejně tak byl využit výzkum stěn namáhaných lokálně, který vedl k odhadu mezní únosnosti stěny zahrnujícího parametry stěny, pásnice a délky zatížení. Koncem osmdesátých let výzkum pokračoval na nosnících s podélnými výztuhami zatěžovaných jak staticky, tak pulsujícím zatížením, rozšířený až k únavovým zkouškám na přelomu tisíciletí. Profesor Škaloud přitom podporoval aplikaci i rozvoj nových experimentálních metod. Po haváriích velkých ocelových komorových mostů se rychle soustředil na výzkum poskytující projektantům spolehlivé metody pro bezpečný návrh těchto konstrukcí. Šlo především o posouzení snížení únosnosti soustavy nejen vlivem boulení tenké stěny mezi výztuhami, ale také vlivem tzv. smykového ochabnutí. Tandem Škaloud-Křístek pak vyvinul novou teorii řešení stabilitních problémů tenkostěnných mostních konstrukcí s výztuhami, která je modelovala jako soustavu tenkých desek.

Výsledky výzkumu publikoval v osmi monografiích, ve více než 400 odborných článků a na stovce mezinárodních kongresů a konferencí, kde často zastával předsednické funkce nebo úkoly generálního reportéra. Působil v osmi mezinárodních komisích nebo pracovních skupinách.

Stabilitní výzkum tenkostěnných mostních systémů a jejich prvků v ÚTAM, založený na masivním experimentálním programu a nových teoretických přístupech, si získal domácí i světový věhlas. Miroslav Škaloud obdržel v roce 1975 společně s Jozefem Djubekem ze slovenského ÚSTARCH Státní cenu Klementa Gottwalda a kolektiv Miroslava Škalouda a Vladimíra Křístka získal v roce 1983 Cenu ČSAV. V USA byl zvolen členem korespondentem Structural Stability Research Council, Technická a ekonomická univerzita v Budapešti a Université de Liège jej poctily čestnými doktorskými tituly. V Japonsku byl oceněn diplomem Honorary Visiting Professor na Osaka City University, stal se rovněž čestným členem Českého svazu stavebních inženýrů a České komory autorizovaných inženýrů a techniků. Rodné město Turnov ho jmenovalo čestným občanem.

V inženýrské praxi se Miroslav Škaloud podílel na optimalizaci tvaru a dimenzí prolisované výztuhy stěny sloupů a rámových příčlí konstrukcí hal RD Jeseník. Výsledky jeho stabilitního výzkumu byly dále uplatněny při stavbě dálničního mostu přes řeku Oslavu ve Velkém Meziříčí, mostu Barikádníků v Praze či při tvorbě nového vydání ČSN 73 6205 týkající se navrhování ocelových mostních konstrukcí. V sedmdesátých letech působil na žádost východoněmeckého ministerstva dopravy jako poradce pro výpočet ocelových mostů v NDR. Působil jako expert firmy METROSTAV při zhotovení ocelové konstrukce nového Trojského mostu v Praze, pro Ředitelství silnic a dálnic se jako člen expertní skupiny Inženýrské akademie ČR podílel na řešení poruch konstrukce nového velkého mostu přes Lochkovské údolí a v neposlední řadě konzultoval stabilitu velkých nádrží na ropu v Nelahozevsi.

Profesor Škaloud byl významně zapojen i do výuky studentů doma i v cizině, v průběhu života přednášel na 23 zahraničních univerzitách. Uskutečnil v roce 1991 přednáškové turné po sedmi japonských univerzitách. V letech 1993–1994 opětovně působil na University College v britském Cardiffu. Čtyřikrát vykonával funkci ředitele mezinárodních postgraduálních kurzů, z toho dvakrát v Budapešti a dvakrát v italském Udine. Do vysokého věku působil na Fakultě stavební ČVUT v Praze, na Fakultě stavební VUT v Brně a zejména na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci, kde vedl katedru a výrazně přispěl k úspěšnému startu fakulty.

Na profesora Škalouda nelze zapomenout ani jako na člověka. Všechny problémy řešil v neobyčejném klidu a s úsměvem. Přispěly k tomu asi i jeho záliby z mládí, kdy se úspěšně věnoval lezení po pískovcových skalách rodného kraje či nutnost vyrovnat se s těžkými ranami života, které se mu bohužel také nevyhnuly. Bude mu navždy patřit čestné místo v historii světové vědy, v historii Akademie věd ČR i v našich vzpomínkách.

Praha, únor 2023

Prof.Ing. Miloš Drdácký, DrSc.
ÚTAM AVČR

Vzpomínka na prof. Ing, Miroše Pirnera, DrSc., dr.h.c.

Dne 13. prosince 2022 nás navždy opustil pan prof. Ing. Miroš Pirner, DrSc., dr.h.c. Česká mechanika s jeho odchodem utrpěla nenahraditelnou ztrátu.

Prof. Pirner se narodil 11. září 1928 v Praze jako syn stavebního inženýra, odborníka pro vodní stavby na ministerstvu veřejných prací. Po středoškolském studiu na reálném gymnáziu v Praze Žižkově (1939 - 1947) studoval v letech 1947- 1952 na Vysoké škole inženýrského stavitelství ČVUT v Praze obor konstruktivně-dopravní. Po asi ročním působení ve Státním ústavu železničního projektování (později dopravního projektování) nastoupil v září 1953 na Vysokou školu železniční, právě zahajující činnost v Praze. Na ní, později reorganizované ve Vysokou školu dopravní v Žilině, působil na Katedře stavební mechaniky (vedené zprvu prof. Janem Ducháčkem) nejprve jako odborný asistent spolupracující zejména s prof. Vladimírem Kolouškem a později (od roku 1964) jako docent pro obor statika a dynamika. V období 1962 až 1968 byl na Fakultě provozu a ekonomiky dopravy VŠD proděkanem pro vědu a výzkum.

Odbornou a vědeckou činnost zaměřil především na teoretický a experimentální výzkum účinků vzdušného proudění. S ní souviselo vybudování speciální laboratoře zaměřené na aerodynamiku a aeroelasticitu inženýrských konstrukcí při Katedře stavební mechaniky VŠD. Byl autorem aerodynamického tunelu, který byl prvním tunelem v tehdejším Československu určeným na výzkum aeroelasticity staveb. Umožnil vykonat spoustu práce a vychovat celou generaci mladých inženýrů se zaměřením na tento obor.

V roce 1963 dosáhl vědecké hodnosti kandidát věd (kandidátská disertační práce “Vliv statických a dynamických sil na předpjaté zavěšené sítě“), v roce 1965 se habilitoval prací „ Statické a dynamické účinky větru na plošné konstrukce“ a byl jmenován docentem. Vědecké hodnosti DrSc. mohl dosáhnout až v roce 1982 po obhájení předložené práce „Pružné lineární soustavy náhodně zatížené, aplikované na vysoké konstrukce zatížené větrem“.

V září 1970 nastoupil do Ústavu teoretické a aplikované mechaniky (ÚTAM) ČSAV v Praze. Tam pracoval jako vědecký pracovník a zástupce vedoucího oddělení dynamiky a aeroelasticity (externím vedoucím tohoto oddělení byl prof. V. Koloušek, DrSc.) do konce roku 1975, kdy z politických důvodů musel odejít. Poté až do roku 1990 působil v oddělení statiky a dynamiky v Technickém a zkušebním ústavu stavebním v Praze, kde vytvořil oddělení pro dynamické vyšetřování konstrukcí.

Od 1. června 1990, když se vrátil do ÚTAM, byl jmenován ředitelem ústavu a v této funkci působil osm let. V roce 1992 byl jmenován profesorem na Stavební fakultě ČVUT v Praze, kde od roku 1990 působil jako externí profesor dynamiky a aerodynamiky. V roce 1992 působil po dobu jednoho měsíce jako hostující profesor na Western Ontario University v Kanadě. V roce 1979 byl jmenován Městským soudem v Praze znalcem v oboru dynamiky staveb. V roce 2002 mu byl udělen čestný doktorát (dr. h. c.) Technickou Univerzitou v Žilině.

V roce 1983 byl spolu s M. Baťou, O. Fischerem a J. Náprstkem poctěn Státní cenou za „ Rozvinutí teorie dynamiky a aeroelasticity a jejich uplatnění při realizaci inženýrských konstrukcí“. Toto vyznamenání oceňovalo odbornou práci a nebylo motivováno politicky. M. Pirner byl členem národního komitétu IASS (kotvené stožáry), dále národního komitétu IUTAM, stal se zakládajícím členem Inženýrské akademie České republiky, dále byl členem edičních rad časopisů Journal of Wind Engineering and Industrial Aerodynamics a Fluid Abstract- Civil Engineering. Byl členem Newyorské akademie věd. Jeho jméno je uváděno v několika publikacích „ Kdo je kdo“. Mimoto byl nositelem řady dalších vysokých ocenění v České republice a v zahraničí.

Literární činnost prof. Pirnera je velmi bohatá. Je autorem či spoluautorem šesti knih a čtyř vysokoškolských skript. Publikací v odborných časopisech a sbornících prestižních konferencí uveřejnil prof. Pirner více než 350. Nalézáme je převážně v mezinárodních časopisech s impakt faktorem. Účastnil se nejen ryze vědeckých ale v hojné míře také inženýrských setkání. Zejména vynikal při operativním řešení choulostivých situací, do kterých se ostatní báli zasáhnout.

Jakkoli je nepopíratelný Pirnerův přínos k rozvoji stavební mechaniky jako vědy, byl – a možná především – inženýr. Rozdíl mezi oběma je: vědec není spokojen, dokud nepodá exaktní důkaz či obecné řešení problému, inženýr naproti tomu musí najít řešení, i když věda zatím neví, nemá důkaz nebo nezná metodu. Takovýto cit, či intuice je součástí pojmu inženýrství. A to je to, čím byl náš kolega bohatě obdařen a co mu jistě pomáhalo i v práci vědecké.

Když před několika lety prof. Pirner počítal celkem jednoduše s použitím pouhé kalkulačky dynamiku předpjaté lávky přes řeku Sacramento, dostal se do sporu s místním americkým specialistou, jemuž počítačovým řešením vyšla vlastní frekvence kmitání značně odlišně. Nakonec se ukázalo, že správný je výpočet Pirnerův. Specialista to uznal a posléze se dopisem omluvil. Výčet účastí prof. Pirnera na konkrétních inženýrských projektech by byl velmi dlouhý.

Miroš Pirner měl rád anglický humor a uměl i vážné situace řešit s nadhledem. Byl přesvědčen, že humor je důležitou součástí života a není správné jej opomíjet; v těžké době byl vždy jakýmsi ventilem v napjatých situacích. V roce 2014 Pirnerovi vydala ČKAIT knížku „Úsměvy v mechanice“. Jak už to odpovídá autorově povaze, jde převážně o postřehy úsměvné a optimisticky laděné. Nepochybně ony všechny příhody patří do dějin naší inženýrské disciplíny. Studenti se o nich ve škole učit nebudou, ale na nás čtenářích je, nakolik se z autorových úsměvných a vesměs optimistických epizod dokážeme poučit a načerpat z nich podobnou sílu do další práce.

Vážený pane profesore, drahý Miroši, děkujeme Ti za odbornou práci, kterou jsi za celý život vykonal pro rozvoj stavební dynamiky. Vždy jsme oceňovali tvou píli, odvahu při obhajování vlastních - i nepopulárních - stanovisek, a v neposlední řadě i tvůj společenský cit a iniciativu, s nimiž jsi za každé situace dokázal ze spolupracovníků vytvořit partu v tom nejlepším slova smyslu.

Věříme, že svým příkladem budeš stále zdrojem inspirace pro mladé lidi při objevování dosud nepoznaného k usnadňování lidské existence na Zemi.

Čest Tvé památce.

Ing. Jiří Náprstek, DrSc., předseda České společnosti pro mechaniku
Prof.Ing. Stanislav Pospíšil, PhD., ředitel Ústavu teoretické a aplikované mechaniky

Prof. Ing. Jiří Nožička, CSc. (1960-2021)

Dne 17. listopadu 2021 zemřel vynikající vědec, pedagog v oboru aplikované mechaniky se zaměřením na mechaniku tekutin a termodynamiku pan Prof. Ing. Jiří Nožička, CSc. Narodil se 5. května 1961 v Praze do učitelské rodiny. Je tedy zřejmé, že od útlého věku byl vystaven vysokým nárokům od rodičů na jeho vzdělání. Je obdivuhodné, jak tyto nároky naplňoval, když v dětství prošel dlouhou hospitalizací a domácí léčbou pro nemoc, která ho pro následujících 50 let hendikepovala a vedla k tomu, že 27 let musel být pravidelně dialyzován.

Gymnázium s rozšířenou výukou matematiky a jazyků zakončil s vyznamenáním v r. 1979. Zájem o letectví a techniku obecně jej logicky přivedl ke studiu aplikované mechaniky na Fakultě strojní ČVUT v Praze. V průběhu studia absolvoval několikatýdenní praxe (v AVIA Letňany, ČKD Polovodiče, ČKD Kompresory) a ještě dvouměsíční stáž IASTE na katedře letectví a kosmonautiky na Technické univerzitě v Delftu, Nizozemí. Inženýrský titul získal v roce 1984, v roce 1990 obhájil disertační práci. Docentem v oboru Termomechanika a mechanika tekutin se stal v roce 1999, profesorem v oboru Aplikované mechaniky se stal v roce 2003.

Pracovní kariéru zahájil v roce 1984 ve výzkumném a zkušebním oddělení, v podniku ČKD Praha, závod Kompresory od roku 1985 vedl skupinu aerodynamického výzkumu axiálních turbokompresorů. Po zániku obřích projektů podniku ČKD pracoval v oboru chlazení až do roku 1991, kdy odešel do VZLÚ Praha - Letňany a v témže roce nastoupil na ČVUT v Praze, tehdy na Katedru mechaniky tekutin a termodynamiky, nejdříve jako pracovník pro vědu a výzkum. Absolvoval několik zahraničních stáží, např. v aerodynamické laboratoři na technické univerzitě v Darmstadtu, dále AUTOTROL G.m.b.H., Düsseldorf, na Technické univerzitě v Drážďanech, u firmy DANTEC v Dánsku absolvoval zaškolení do obsluhy systému PIV pro laboratoř ústavu mechaniky tekutin a termodynamiky, kterou po celou dobu působení na ČVUT budoval. Vedoucím Odboru mechaniky tekutin a termodynamiky se stal v roce 1998. Od roku 2010 do roku 2020 vedl Ústav mechaniky tekutin a termodynamiky. V období 2000–2006 pracoval na částečný úvazek ve Výzkumném centru automobilů Josefa Božka a v Centru leteckého a kosmického výzkumu, v období 2006–2012 vedl Výzkumná centra 1 M Progresivní technologie a systémy pro energetiku a Výzkumné centrum progresivní technologie pro výrobu tepla a elektřiny. Jako pedagog od roku 1996 do roku 2020 vedl výuku ve všech typech studia – bakalářském, magisterském a doktorském – v řadě předmětů – Dynamika plynů, Termodynamika, Přenos tepla a hmoty, Aerodynamika strojů, Metodika experimentálních prací, Experimentální aerodynamika, a další. 16 studentů, jejichž byl školitelem, dosáhlo akademického titulu Philosophiae Doctor (PhD.). V pedagogickém působení byl členem Vědecké rady Fakulty strojní ČVUT v Praze a od roku 2016 do roku 2020 byl v doktorském studiu předsedou Oborové rady oboru Termomechanika a mechanika tekutin.

Řadu let pracoval v Akademickém senátu Strojní fakulty ČVUT v Praze jako člen, předseda i místopředseda a v Akademickém senátu ČVUT v Praze jako člen. V letech 2014 až 2015 byl prorektorem ČVUT pro rozvoj.

Mimo hlavní pracovní činnost pracoval i v oblasti tlakových nádob, když v roce 1990 získal oprávnění k revizím a zkouškám jak nádob provozovaných, tak i nových tlakových nádob stabilních.

Sám napsal řadu skript - Dynamika plynů (2005), Základy termomechaniky (2004), Matematické základy fenomenologické termodynamiky (2000), Mechanika tekutin, Výpočtové podklady dynamiky plynů. Se svým otcem, též vynikajícím profesorem, napsal celou řadu odborné literatury - Průkopníci klouzavého letu (2002), Bratří Wrightové (2001), Otto Lilienthal a jeho bratr Gustav (1998), Historický pohled na dynamiku plynů (1998), Sir George Cayley. Profesor Jiří Nožička pořádal řadu odborných i populárních přednášek. Popularizoval vědu a techniku, organizoval řadu akcí spojených s leteckým modelářstvím. Angažoval se i v různých odborných organizacích. Mezi nimi byla i Společnost pro mechaniku. Byl „Associated Editor“ časopisů International Journal of Heat and Technology a Journal of Flow Visualization and Image Processing.

Záliby profesora J. Nožičky v leteckém modelování ho přivedly spolu s jeho zahraničním doktorandem k aerodynamickému výzkumu bezpilotních prostředků, jehož výsledky publikovali v roce 2011. Tím předpověděli, že přijdou naléhavé potřeby pro rozvoj a využití tohoto oboru letectví.

Lze říci, že profesor J. Nožička dobře vnímal a přispíval do akademického světa a současně znal možnosti průmyslu. Svým studentům říkával: “Vědec se snaží svět poznat, inženýr vytváří svět nový.” V databázi Úřadu průmyslového vlastnictví jsou uvedeny ochranné známky, patenty a užitné vzory a průmyslové vzory v celkovém počtu 34, u nichž je spoluautorem profesor J. Nožička.

V roce 2017 byl členem mezinárodní komise pro posouzení projektu rozšíření hadronového urychlovače, CERN v Ženevě. V období 2018 - 2021 pracoval jako člen expertní skupiny v rámci účasti České Republiky ve Von Karman Institutu for Fluid Dynamics v Belgii.

Za svou práci byl v roce 1996 oceněn Spálovou medaili FS, v roce 1998 obdržel Ocenění Parlamentu České Republiky za přínos k rozvoji Čs. letectví, v r. 2001 byl oceněn Felberovou medaili II. stupně. Nejbližší spolupracovníci pana Prof. J. Nožičky mu v roce 2022 v laboratoři, o níž a o jejíž činnost se významně zasloužil, odhalili pamětní plaketu.

Profesor Jiří Nožička byl optimista, i když o sobě říkal, že asi je realista. Byl obětavý, pomáhal uskutečňovat reálné plány, studenty a spolupracovníky povzbuzoval k dosažení reálných cílů. Je až pozoruhodné, jakou měl profesor J. Nožička při své vážné nemoci výkonnost a jak byl pracovitý. Byl statečný. Měl rád svojí rodinu. Těšil se z ní a nacházel v ní šťastné chvíle a podporu.

Pan profesor Nožička měl rád humor. Jednou jsem si vypůjčil vtip od jednoho z českých humoristů. Vešel jsem do kanceláře pana profesora Nožičky. On se na mě otočil, upřel své oči. Já jsem spustil: “Pane profesore, mě může být věda ukradená. Ale když jsem se dověděl, kolik finančně obnáší Nobelova cena, tak mě tady máte.” Pan profesor propukl v bouřlivý, od srdce upřímný smích. Kdykoliv si na pana profesora vzpomenu, vidím tu veselou, smíchem rozzářenou tvář a myslím na pozoruhodné dílo, které nám předal.

Jeho nadhled, úžasná jeho energie, jeho vytrvalost, jeho tvořivost, jeho duchaplnost nám chybí a budou chybět.

Prof. Ing. Pavel Šafařík, CSc

In Memory of Professor George J. Dvorak

Professor George J. Dvorak, an accomplished scholar, passed away peacefully at his home in Menands, NY, on Saturday, April 23, 2022. He was a member of the US National Academy of Engineering, and among about 2000 most prominent living engineering professionals in the United States of America.

Professor Dvorak was born on October 26, 1933 (as Jiří Dvořák) and was brought up in the late Czechoslovakia. He received his Civil Engineering (C.E.) degree (Ing.) in 1956 in the Faculty of Civil Engineering from the Czech Technical University in Prague (ČVUT). In 1964, he received the degree C.Sc. (equivalent to a Ph.D.) in Structural Mechanics from the Czechoslovak Academy of Science (Institute of Theoretical and Applied Mechanics), also in Prague. In 1964, he escaped communism and came to the US. He immediately became a graduate research assistant under the advisorship of Daniel Drucker at Brown University, where he received a PhD in 1968. He did not return to Czechoslovakia until after the fall of communism.

Professor Dvorak began his American academic career by joining the faculty of Duke University in 1967, where he became professor of civil engineering in 1974 and of biomedical engineering in 1977. After more than a decade at Duke, he moved to the University of Utah as the Department Chair of Civil Engineering in 1979. In 1984, he was recruited to be Chair of the Civil Engineering Department at Rensselaer Polytechnic Institute (RPI), a position that he held for 17 years. At RPI, he held the prestigious chair of William Howard Hart Professor of Mechanics. He spent nearly a quarter of a century at Rensselaer until his retirement in 2008. Afterwards, he served as Research Professor at the University of Connecticut and Visiting Scholar at the University of North Texas. He was a Visiting Professor at the Polytechnic of Milan, the University of Cambridge, Yale University, and the Technical University of Denmark. After his retirement, during 2007-2010, he was Adjunct Professor in the Department of Civil and Environmental Engineering at Northwestern University, where his long-time friend Zdeněk P. Bažant fondly remembers his collaboration on a model of aging creep of particulate composite.

His primary scientific interests were in composite materials, including the effects of transverse isotropy, stress and thermoelastic damping. Many of his studies on composite materials involve topics that are closely interrelated, such as constitutive equations. His work is dedicated to discovering how the composite structure, laminate layup and fibrous microstucture are connected with micromechanics and other disciplines. For homogenization of composites he formulated the method of `uniform fields’, an effective method to obtain the equivalent macro-continuum properties, and published a mathematically rigorous book on Micromechanics of Composite Materials (Springer 2012). His studies facilitate computational implementation in the finite element method and enable stiffness, stability and strength assessments of composite structures. They address the effects of fiber reinforcement, material hardening and stress concentrations. By 2008 he had published 123 papers and several book chapters in the most prestigious journals and proceedings. His publications received nearly 8000 citations.

Professor Dvorak has played leadership roles in American Academia. He was President of the Society of Engineering Science during 1988-1989, and served as Chair of the Engineering Mechanics Division of the American Society of Civil Engineers (ASCE) in 1985. He has received numerous honors and awards, including the 1992 ASME Nadai Medal, for pioneering research in the mechanics of modern materials; the 1994 Prager Medal from the Society of Engineering Science (SES), for outstanding contributions to the mechanics of solids; election in 1995 to the US National Academy of Engineering; the 1995 Fulbright Fellowship to Technical University of Denmark; the 1997 degree of Doctor honoris causa from the Czech Technical University in Prague; the 1999 Brown Engineering Alumni Medal; and the 2002 Daniel C. Drucker from the American Society of Mechanical Engineers (ASME), for research achievements in plasticity, material fracture and fatigue, and thermo-mechanics of heterogeneous materials. A special issue of the International Journal of Solids and Structures, Vol. 40, No. 25, edited by Z.P. Bažant, was published in honor of George J. Dvorak in 2003. In 2006 he received the ASCE Theodore von Karman Medal for fundamental contributions to the mechanics of material behavior, including micromechanics of fracture and fatigue of composite materials and structures. In addition to mentoring a dozen PhD students, post-docs and visitors, Professor Dvorak has been a beloved mentor to his junior colleagues. One of his junior colleagues at RPI, Hanchen Huang, now the Dean of Engineering at the University of North Texas, has continued collaboration and remained in contact with him since the early 2000s. He has fond memories of the mentorship from George.

Professor Dvorak’s survivors include his son, George Dvorak, Jr.; his sister Julie and her husband Otakar Slaby; a nephew, Jiri Slaby and his wife Monika Slaby; their daughter Kristina; his niece Ivana and her husband, Milan Toman; and their daughters, Katerina and Adela; and his longtime companion, Mary Ellen Clark. Professor Dvorak is buried at the Albany Rural Cemetery, near Albany, NY.

The Czech community of scholars in the field of mechanics of heterogeneous materials and the entire Czech scientific community have suffered an irreplaceable loss due to passing away of this world-renowned expert, whose enormous work will be remembered with great respect. Professor Dvořák will forever live in the memory of the Czech mechanics community.

Zdeněk P. Bažant, Jiří Náprstek and Hanchen Huang
Evanston, Prague and Denton, May 2022

Spomienka na Dr.h.c. prof. Ing. Milana Žmindáka, CSc.

V letnom čase nás opustil vzácny človek. Bol to náš blízky spolupracovník a priateľ, Dr.h.c. prof. Ing. Milan Žmindák, CSc. Po dlhej a ťažkej chorobe navždy odišiel dňa 12. júla 2021 do Strojárskeho neba.

Milan Žmindák sa narodil 26.12.1954 v Podhoranoch v okrese Kežmarok. Základnú školu, na ktorú bol hrdý celý život, vychodil v Spišskej Belej. V rokoch 1970 až 1974 študoval v Poprade na Strednej priemyselnej škole strojníckej. Vysokoškolské štúdiá absolvoval na ČVUT Praha na Strojníckej fakulte. Po úspešnom ukončení štúdia nastúpil v roku 1979 do SAV, do Ústavu materiálov a mechaniky strojov, pracovisko Martin. Od roku 1983 pracoval vo VURAL-e v Žiline. V roku 1992 obhájil hodnosť kandidáta vied.

Na VŠDS Žilina nastúpil v roku 1991, kde sa v roku 1995 habilitoval na docenta. V roku 2008 mu bol prezidentom udelený titul profesor. Ako skúsený teoretik aj praktik dokázal vďaka svojím vedomostiam aj strojárskemu citu pomôcť pri riešení rôznych zložitých problémov pre technickú prax aj v oblasti výskumu.

Medzi študentmi bol obľúbený ako dobrý pedagóg. Pod jeho vedením študenti úspešne obhájili niekoľko desiatok bakalárskych, diplomových a tiež dizertačných prác. Vo voľnom čase sa Milan venoval najmä štúdiu odbornej literatúry, rodnému domu, cestovaniu a literatúre. Ako silný národovec a rodoľub mal rád Spišskú Belú a jej slávneho rodáka J. Petzvala, o ktorom vedel rozprávať množstvo zaujímavých príbehov a rád o ňom a jeho živote diskutoval.

Milan Žmindák bol optimista a veselý človek. To bola charakteristická črta jeho osobnosti. Chýba nám ako odborník, ako osobnosť aj ako priateľ.

Milan, navždy ostaneš v našich srdciach aj mysliach. Česť Tvojej pamiatke!

doc. Ing. Milan Vaško, PhD.
vedúci KAME

Spomienka na Profesora Alexandra Tesára

26.1.2022 nás všetkých zaskočila spáva, že nás navždy opustil náš priateľ, kolega, spolupracovník, vedec svetového formátu a praktický inžinier, doc. Ing. Alexander Tesár, DrSc.

Alexander Tesár sa narodil 27.04.1947v Bratislave ako najstaršie z troch detí do rodiny statika Arpáda Tesára. Ako mladý absolvoval strojnícku priemyslovku (1962-1966) v Bratislave a neskôr získal titul inžiniera na stavebnej fakulte STU (1966-1971). Kandidát technických vied (PhD.) sa stal v roku 1974, a titul doktor technických vied (DrSc.) obhájil v roku 1982. Práve jeho otec, známy tvorca mosta SNP, ho priviedol k štúdiu stavbárčiny so zameraním na statiku, inžinierske konštrukcie a dopravné stavby.

Po skončení štúdia pôsobil na Ústave stavebníctva a architektúry Slovenskej akadémie vied v Bratislave, od roku 1974 ako samostatný vedecký pracovník a od roku 1982 ako vedúci vedecký pracovník. Habilitoval sa na Žilinskej univerzite v roku 2004. Popri vedeckej práci na akadémii pracoval ako externý prednášateľ na stavebnej a strojníckej fakulte STU a od roku 2001 ako hosťujúci profesor na Žilinskej univerzite v Žiline. Ako mladý inžinier túžil vycestovať do zahraničia a preto intenzívne študoval jazyky. V roku 1978 sa dostal na na stáž na Nórskom technickom inštitúte v Trondheime. Skúsenosti získané na zahraničnej stáži neskôr využil, keď pôsobil a prednášal na Norwegian Institute of Technology v Trondheime, na Helsinki University of Technology, na Oulu University of Technology, na Technickej univerzite vo Viedni, v rokoch 1978 až 1998.

Od roku 2001 pôsobil ako Autorizovaný inžinier Slovenskej komory stavebných inžinierov v odbore statika stavieb a Komplexný autorizovaný inžinier Slovenskej komory stavebných inžinierov v celom odbore stavebníctva a architektúry. Od roku 2001 bol tiež členom Inžinierskej akadémie Českej republiky v Prahe (FEng.).

Po zmene režimu sa mu podarilo nájsť uplatnenie v Nemecku. Najzaujímavejšie pracovné obdobie tam prežil ako riaditeľ oddelenia mostov na Námornom a lodnom úrade Kiel-Holtenau. Úrad spravoval Nord-Ostsee-Kanal, najdlhšiu umelú vodnú cestu v krajine, ktorá spolu s Panamským a Suezským prieplavom tvorí trojicu najväčších námorných kanálov na svete. Keď sa v roku 1995 oslavovala storočnica kanála, Alexander spoluautorsky napísal publikáciu o mostoch cezeň postavených. Publikácia bola darom pre prominentných účastníkov osláv vrátane britskej kráľovnej. Veľkou výzvou pre Alexandra bola obnova gigantického mosta cez kanál pri meste Rendsburg, popod ktorý plávali obrovské zaoceánske lode z Baltského mora do Atlantiku, ktorou ho poveril lodný úrad v Kieli.

Po návrate domov zo zahraničia znovu pôsobil na Slovenskej akadémii vied a popri tom sa venoval ako autorizovaný inžinier navrhovaniu stavebných konštrukcií. S láskou spomínal na drevenú konštrukciu zimného štadióna v Brezne. Neúnavne sa venoval aj odkazu svojho otca, bratislavskému mostu SNP.

Za svoj plodný život bol autorom 15 kníh a 230 vedeckých publikácií v špičkových vedeckých časopisoch. V jeho profesionálnej činnosti sa dotkol 34 mostov a inžinierskych stavieb doma i v zahraničí. Bol autorom aerodynamického tunela pre výskum účinkov vetra na stavebné konštrukcie v Ústave stavebníctva a architektúry SAV v Bratislave, ako aj členom vedeckých rád technických univerzít v Bratislave a Žiline. V rokoch 1996 až 2016 bol predsedom štátnej komisie pre udeľovanie vedeckej hodnosti DrSc. v odbore Teória a konštrukcie inžinierskych stavieb.

Bol nositeľom viacerých patentov v inžinierskom a mostnom staviteľstve, ako aj radu vyznamenaní domácich a zahraničných univerzít. Nositeľ Zlatej plakety SAV Aurela Stodolu za zásluhy v technických vedách.

Prof.Ing. Jozef Melcer, DrSc.
Žilina, február 2022

Vzpomínka na Ing. Ivana Krásného, CSc.

Dne 9. 12. 2021 zemřel ve věku 88 let náš dlouholetý kolega a přítel Ivan Krásný, vynikající představitel české technické mechaniky. Narodil se 22. 7. 1933 v Praze a v Praze také v roce 1951 maturoval a v roce 1956 absolvoval studium na strojní fakultě ČVUT v oboru Projektování a provoz tepelných energetických zařízení.

Jeho odborné aktivity byly od počátku spojeny se Státním výzkumným ústavem pro stavbu strojů, kde nejprve působil jako řádný aspirant v oboru Technická mechanika – pružnost a pevnost a obhájil kandidátskou práci na téma výpočet vlastních frekvencí krátkých lopatek turbinových kol. V oborech elastodynamiky a elastostatiky se věnoval se spolupracovníky především řešení úloh dynamiky částí parních, vodních a spalovacích turbín, čerpadel, ventilátorů, turbokompresorů a elektrických strojů točivých. I on, jako všichni výzkumní a vývojoví pracovníci, zažil obrovský rozvoj výpočetní techniky. V této souvislosti lze především uvést návrh a využití skořepinových prvků speciálního typu pro modelování modálních vlastností lopatek energetických a leteckých zařízení. Originální výsledky dosáhl algoritmizací hermitovských úloh, odvozených z Fourierova rozvoje rotačně symetrických struktur diskretizovaných metodou konečných prvků. Ivan Krásný vynikal ve schopnosti sestavení optimálního modelu řešené úlohy na základě excelentní technické intuice, což vedlo již v úvodní etapě řešení k získání předběžných reálných výsledků.

Oceňovali jsme jeho velké vědomosti v různých inženýrských oborech, jeho pohotovost a v neposlední řadě zásadová stanoviska v minulých nehezkých dobách.

Vedle toho musíme uvést, že Ivan Krásný byl člověk mnoha zájmů. Byl aktivní milovník hudby, hrával na klavír a varhany a byl náruživý sportovec. Jezdil celoročně na kole ze svého bydliště na Vinohradech do Běchovic, kde výzkumný ústav sídlil. A nejen to, například v šestašedesáti vyjel na kole na Grossglockner. Spolu s rodinou a jindy se svými kolegy trávil v zimě mnoho času na běžkách, zejména v Jizerských a Orlických horách. Byl milovníkem vody a jednou, v době, kdy již ve výzkumném ústavu nepůsobil, modeloval v loděnici chování tekutiny v nádrži pro ověření Housnerovy hypotézy interakce stěny nádrže a kmitající kapaliny během zemětřesení. Tyto experimenty souvisely s řešením úloh v další výrazné etapě jeho činnosti.

V roce 1993 se Ivan Krásný stal spoluzakladatelem a společníkem společnosti VAMET s.r.o. Zde se věnoval m.j. hodnocení pevnosti a životnosti tlakových nádob JE Temelín (filtry, lapače, výměníky, nádrže) a přehodnocení seismické odolnosti zařízení JE Mochovce. Na této činnosti, především na posouzení seismické odolnosti řady čerpadel se podíleli i další mladší kolegové Ústavu termomechaniky AV, kterým Ivan Krásný předával své bohaté a odborné zkušenosti. Dále je možné zmínit posouzení technických úprav na soustrojí přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé Stráně. I ve svých osmdesáti letech se aktivně podílel na expertním hodnocení ve společnosti Vamet s.r.o. a poskytoval cenné odborné konzultace při řešení modernizace těžních strojů.

V neposlední řadě je nutné vyzvednout publikační činnost Ivana Krásného v odborné literatuře, na konferencích, jeho členství v Asociaci strojních inženýrů, Společnosti pro mechaniku a jeho účast v odborných komisích pro vypracování Normativně technické dokumentace A.S.I., pro JE typu VVER. Své znalosti a rozhled též uplatnil jako častý oponent na jednáních odborné komise pro hodnocení výpočtových programů v oblasti ,,Pevnostní výpočty komponent a potrubních systémů", zřízené Státním úřadem pro jadernou bezpečnost.

Jeho osobní příklad a památka nás budou stále provázet.

Za všechny spolupracovníky
Ing. Jaroslav Petrásek, CSc.
Praha, leden 2022

Vzpomínka na Ing. Jiřího Minstera, DrSc.

Jiří Minster se narodil 26. září 1940 ve Studénce jako čtvrtý z pěti sourozenců. Po absolvování osmileté základní školy prošel třemi ročníky jedenáctileté střední školy v Bílovci, kde v červnu 1957 vykonal s vyznamenáním maturitní zkoušku. Měl přitom štěstí na vynikající pedagogy v oblasti matematiky a fyziky, kteří v něm probudili vztah k těmto disciplínám a nepřímo ovlivnili jeho budoucí profesionální orientaci.

Vzhledem k rodinné orientaci, která po několik generací byla spjata se železničními vozidly, vstoupil po maturitě na Stavební fakultu Vysoké školy železniční, která tehdy sídlila v Praze. Také zde se setkal s pozoruhodnými osobnostmi, jejichž význam přesahoval hranice fakulty a v některých případech i hranice naší země. Byli to zejména Prof. Vladimír Koloušek, Prof. Alois Myslivec a v neposlední řadě tehdejší děkan fakulty Prof. Jan Ducháček. Působili zde rovněž o generaci mladší odborníci, kteří se později stali pojmem pro českou mechaniku, jako Prof. Pirner, Prof. Marek a řada dalších. Po ukončení studia v roce 1962 nastoupil Jiří Minster do Ústavu teoretické a aplikované mechaniky Československé akademie věd, který vznikl oddělením od Kloknerova ústavu stavebních hmot a konstrukcí. V ÚTAM potom strávil celý svůj profesionální život. Prošel řadou pracovních funkcí od inženýra asistenta přes řádného aspiranta, vědeckého pracovníka, vědeckého tajemníka až po zástupce ředitele ústavu. V letech 2007-2017 byl místopředsedou Dozorčí rady ústavu.

V průběhu řádné aspirantury absolvoval s úspěchem v letech 1964-1966 postgraduální kurz teoretické mechaniky u Prof. Brdičky na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Kandidátskou disertační práci “O jedné kvazilineární teorii vazkopružnosti“ obhájil v roce 1969 a doktorskou dizertaci “Mechanické vlastnosti rheonomních materiálů“ v roce 2000.

Po odborné stránce se věnoval vazkopružným materiálům, časově závislému chování konstrukčních textilií, hodnocení smykových charakteristik vláknových vrstevnatých kompozitů, dlouhodobému chování a stárnutí částicových polymerních kompozitů a dalším oblastem. Velkou pozornost věnoval rheonomním vlastnostem polymerů a kompozitů s polymerní matricí nebo výztuží. Zavedl instrumentované mikro- a nano-indentační zkoušky ke stanovení časově závislých mechanických vlastností kompozitních materiálů. Nově navrhl lokální časově závislý indikátor hromadění poškození (creep damage index) v termoplastických laminátech, který závisí na degradaci mechanických vlastností materiálu. Jako člen European Science Foundation pool of Reviewers zpracoval řadu posudků koncepčních návrhů výzvy ESF, “Smart structural systems and technologies". Byl dlouholetým aktivním členem a později předsedou odborné skupiny “Kompozitní materiály a konstrukce“ České společnosti pro mechaniku, kde uspořádal řadu seminářů, jejichž tradice trvá dodnes.

V posledních dvaceti letech byl odpovědným řešitelem několika grantových a dalších výzkumných projektů. O výsledcích své vědecké práce informoval prostřednictvím přednášek na mezinárodních konferencích a publikacemi převážně v časopisech s impaktním faktorem. Uveřejnil v nich přes 100 bohatě citovaných publikací. Byl členem několika redakčních rad těchto časopisů, působil v různých pozicích v hodnotících panelech GAČR a dalších agenturách. Jiří Minster byl členem oborové rady Fakulty textilní TU v Liberci, členem komisí pro státní zkoušky a obhajoby disertačních prací v oboru materiálového inženýrství na Fakultě strojní ČVUT v Praze.

Jiřího Minstera jsme po léta znali nejen jako mimořádného odborníka, ale také jako veselého a milého kolegu a kamaráda, kterému bylo možné se se vším svěřit a nalézt zde posílení ve svízelných chvílích života. Ve volném času se rád věnoval sportu. Hrával tenis. Hodně lyžoval a jezdil na kole. Aktivně se věnoval hudbě. Za hlavní zdroj své vlastní stability pokládal celou svou širokou rodinu, o kterou se velmi pečlivě staral. Miloval šumavskou přírodu, kde pozvedl doslova z ruin starou chalupu a vlastními silami ji dovedl do krásného stavu. Bylo velmi smutné, když člověka plného života nejen pro sebe, ale především pro druhé, před lety postihla těžká nemoc, které v září letošního roku podlehl. Jeho osobní příklad a památka nás však budou stále provázet a připomínat bohaté a nezapomenutelné dědictví, které nám Jiří Minster zanechal jako vědec a jako člověk.

Jiří Náprstek
ÚTAM AV ČR

Doc. Ing. Zdeněk Bayer, CSc. - nekrolog

Opustil nás zanícený termodynamik, milý a skromný spolupracovník Zdeněk Bayer (17. 08. 1930 – 13. 7. 2021). Profesionální kariéru zahájil v roce 1953 na Vysoké škole železniční jako asistent. Po roce na katedře matematiky přestoupil na katedru termomechaniky a hydromechaniky. U tohoto oboru už zůstal, ačkoli aplikovanou matematiku měl v oblibě - zajímal se o vyšší geometrii a diferenciální počet. Od roku 1959 až do odchodu do důchodu pak pracoval v Ústavu termomechaniky Akademie věd, kde roku 1963 získal titul kandidáta věd. Ve zralém věku se vrátil k pedagogické činnosti na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a na Univerzitě Pardubice, habilitoval v roce 1999.

Zdeněk se hodně zabýval teorií termodynamických cyklů a možnostmi jejich optimalizace. Jeho dlouholetým projektem byl výzkum parních ejektorů s potenciální aplikací pro magneto-hydro-dynamický generátor elektrické energie. Velkou část své práce věnoval matematickému popisu stavového chování reálných plynů včetně vlhké páry. Nejprve šlo o konstrukci rovnic s nezávislými proměnnými vhodnými pro výpočty v technické termodynamice. Později se ponořil hlouběji do teorie a hledal cesty, jak pomocí poměrně jednoduchých stavových rovnic dosáhnout elegantního a přitom poměrně přesného popisu termodynamických vlastností tekutin. Jeho profesní život byl dlouhý, ve své práci pokračoval i dlouho v důchodu nejen jako výzkumný pracovník, ale i jako vysokoškolský kantor. Jeho důležitou vlastností, která se promítala do všech oblastí jeho práce i soukromého života, byla hluboká lidskost a optimismus. Vždy, když narazil na problém, hledal způsob řešení a nikdy zdůvodnění, proč to nejde.

Byl milujícím manželem, starostlivým i přísným tátou, šťastným dědečkem a pětinásobným pradědečkem. V mládí byl nadšeným vodákem a turistou, celý život však miloval tenis, kterému obětoval mnoho volného času, dokud mu to zdraví dovolovalo, a to i jako trenér mládeže a tenisový funkcionář.

Tvoji kolegové a žáci budou na Tebe vždy vzpomínat a připomínat si Tě jako vzácného člověka.

1. 9. 2021, Jan Hrubý, Ústav termomechaniky AV ČR, v. v. i.

Prof. Ing. František Plánička, CSc. - nekrolog

Dne 22. května 2021 zemřel ve věku 85 let náš dlouholetý kolega a přítel prof. Ing. František Plánička, CSc. Profesor Plánička se narodil 29. 3. 1936 v Plánici. Vystudoval gymnázium v Klatovech a poté Vysokou školu strojní a elektrotechnickou v Plzni, kde po absolutoriu nastoupil jako odborný asistent na katedru mechaniky. V roce 1971 obhájil kandidátskou disertační práci „Fyzikální metalurgie a mezní stavy materiálů”, a v roce 1976 byl jmenován docentem a od roku 1984 byl profesorem pro obor pružnost a pevnost.

Během svého odborného působení úzce spolupracoval s Ústavem teoretické a aplikované mechaniky Československé akademie věd (později Akademie věd ČR) na odloučeném pracovišti v Plzni, zejména ve výzkumu mezních stavů konstrukcí a v experimentální pružnosti. V letech 1980-1990 se podílel na vedení VŠSE v Plzni, nejprve jako prorektor, později i jako rektor a vedoucí katedry mechaniky. Byl členem mnoha odborných skupin a komisí. Dlouhá léta byl předsedou odborné skupiny Experimentální mechanika České společnosti pro mechaniku a byl rovněž členem jejího hlavního výboru. Má velké zásluhy na tom, že mezinárodní konference Experimentální analýza napětí bude mít příští rok 60. výročí. Několik let, až do roku 2018 byl členem vědeckého výboru významné mezinárodní konference DANUBIA – ADRIA.

Za celou jeho dlouhou profesní dráhou je vidět obrovské množství poctivě vykonané práce, spousta odborných publikací, článků, výzkumných zpráv, skript, ale hlavně mnoho úspěšných studentů a doktorandů, na jejichž výchově se podílel. Profesor Plánička měl velmi vřelý vztah k mladým pracovníkům, kteří za ním často chodili pro cenné rady. S ochotou sobě vlastní jim předával své znalosti a mnohaleté zkušenosti.

Přibližně před patnácti lety přišel s myšlenkou, založit na naší katedře specializaci Stavitelství, protože je v Plzeňském kraji nedostatek absolventů tohoto zaměření. To se mu společně s několika kolegy stavaři podařilo a v současné době máme již na Fakultě aplikovaných věd nově akreditován bakalářský studijní program Stavební inženýrství – Pozemní stavby a navazující magisterský studijní program Stavební inženýrství – Moderní budovy.

Profesor Plánička do poslední chvíle aktivně působil na naší katedře mechaniky na oddělení Stavebního inženýrství a podílel se na výuce studentů.

Františku, chtěli bychom Ti jménem kolegů poděkovat za práci, kterou jsi pro katedru vykonal, za Tvé přátelství, za ochotu pomáhat mladým kolegům a za šíření dobré nálady na pracovišti. Budeš nám chybět.

Za pracovníky katedry mechaniky

Vladislav Laš a Jan Vimmr

Prof. Ing. Vladimír Křístek, DrSc., dr. h. c., FEng. - nekrolog

Ve středu 9.září 2020 nás zastihla smutná zpráva o náhlém odchodu Prof. Vladimíra Křístka. Byl pro-fesorem na Katedře betonových a zděných konstrukcí Stavební fakulty ČVUT, dlouholetým členem České společnosti pro mechaniku a zakládajícím členem Inženýrské akademie České republiky. Bě-hem svého působení v oblasti teorie stavebních konstrukcí se stal výraznou vědeckou osobností u nás i v zahraničí, v praxi uznávaným odborníkem, členem řady významných společností a nositelem řady čestných vyznamenání. Vladimír Křístek se narodil v roce 1938 v Praze. Maturoval s vyznamenáním v roce 1957 na střední průmyslové škole stavební, v roce 1962 absolvoval Stavební fakultu s vynikajícím prospě-chem. Již během studia publikoval v odborných časopisech originální řešení komplikovaných pro-blémů zejména z oblasti navrhování konstrukcí z předpjatého betonu. V této době vznikla také jeho metoda řešení vlivu dotvarování a smršťování betonu na konstrukce měnící statický systém během výstavby. Po ukončení vojenské služby se vrátil na stavební fakultu. Po obhajobě disertační práce „Tenkostěnné pruty komůrkového přetvořujícího se průřezu“ získal vědeckou hodnost kan-didáta technických věd. Na Katedře betonových konstrukcí a mostů ve funkci vědeckého pracovní-ka dále rozpracovával problematiku napjatosti komorových mostů. Ve věku 30-ti let se habilitoval a byl jmenován docentem. Již v této době velice úspěšně publikoval v českých a zejména zahranič-ních odborných časopisech. Napsal knihu „Tenkostěnné pruty nevyztuženého komůrkového průře-zu“. Vysokého ocenění za dosavadní velmi úspěšnou práci se mu dostalo vyzváním k přednesení jedné z hlavních přednášek na VI. Celosvětovém kongresu FIP v roce 1970. Toto mimořádné vy-stoupení a mnoho dalších publikací mu vynesly řadu pozvání na prestižní zahraniční univerzity – University of California v Berkeley, University of Wales, College of Cardiff, Nothwestern University v Evanstonu. Ve svých 36 letech předložil doktorskou disertační práci na téma „Teorie výpočtu ko-můrkových nosníků“, získal vědeckou hodnost doktora technických věd. Profesorem na Katedře betonových konstrukcí a mostů se stal v roce 1987.

Po změně politických poměrů v roce 1989 byl jmenován vedoucím Katedry betonovýc

ČSM

Česká společnost pro mechaniku, z.s.

Odkazy

Profesor Dr. Ing. Ivo Babuška, DrSc., dr. h. c. mult. (1926–2023)

Vzpomínka na prof. Ing. Jiřího Šejnohu, DrSc., FEng.

Ohlédnutí za profesorem Miroslavem Škaloudem

Vzpomínka na prof. Ing, Miroše Pirnera, DrSc., dr.h.c.

Prof. Ing. Jiří Nožička, CSc. (1960-2021)

In Memory of Professor George J. Dvorak

Spomienka na Dr.h.c. prof. Ing. Milana Žmindáka, CSc.

Spomienka na Profesora Alexandra Tesára

Vzpomínka na Ing. Ivana Krásného, CSc.

Vzpomínka na Ing. Jiřího Minstera, DrSc.

Doc. Ing. Zdeněk Bayer, CSc. - nekrolog

Prof. Ing. František Plánička, CSc. - nekrolog

Prof. Ing. Vladimír Křístek, DrSc., dr. h. c., FEng. - nekrolog